Název

VzteklaCestaZprace

Popis

Minulý víkend jsem jela k majáku na severu, tentokrát výlet do vnitrozemí, z Arhusu do Silkeborgu. Cesta autobusem trvala hodinu. Zastávka skoro na každé mezi, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Moc ráda se dívám na domy a domky, na statky, školy, pole a taky na lidi, kteří jedou do práce. A myslela na to, jak je to u nás. Když v Česku jedeme do práce nebo se vracíme...tak většinou sedíme v autobuse nebo v tramvaji. Mlčení, sluchátka, hlavně se odizolovat, nekoukat jeden na druhého. Hlavně se co nejrychleji přesunout domů. Tady skoro každý sedne na kolo - téměř v jakémkoliv počasí - a jede. Někdo zuřivě a vztekle, někdo smířeně, někdo si tu jízdu vychutnává, i když jezdí tou stejnou cestou každý den. Možná to není úplně špatný způsob, jak ze sebe dostat případný vztek, zklamání nebo jiné pocity z práce. Ale zpátky k včerejšímu výletu: když jsem si hledala nocleh v Silkeborgu, tak mi bylo skoro jedno, jak to místo bude vypadat. Hlavně, ať je to někde poblíž muzea, kde se koná vernisáž. Garsonka je přímo na hlavním náměstí a je to skoro jako malý klon mého bytu v Praze. Výhled do nebe, výhled na náměstí, na kostel. Taková parádní rozhledna.
Po půl hodině rozhlížení jsem se vydala na vernisáž (o té později) a potom na výlet lodí po jezerech. Těšila jsem se na další rozjímání, ale loď byla úplně plná, všichni brebentili, hučelo to tam jak v úle. Celou tu cestu se mi stýskalo po tichu. Když jsme se blížili ke třetí nejvyšší hoře Dánska (147 n. m.) Himmelbjerg, tak najednou klid a všichni vytasili foťáky a cvakali. Na břehu moc pěkná restaurace a pak stoupání vzhůru. Rozhledna vypadá jak klon svatého Marka z Benátek. Výhled pěkný, krajina zajímavá, ale nejradši mám klidnou hladinu.

Nastavení