Název

Mamut na Libenaku

Popis

Eduarda Štorcha zná snad každý, kdo má rád příběhy Lovců mamutů. Jenže jeho texty pro mládež, to byl vlastně jen zlomek toho, co dělal. Moc dobře věděl, že většina dětí musí téměř každý den sedět ve škole, ruce za zády, učí se jen memorováním, nikdo v nich nepodporuje hravost, samostatnost a zodpovědnost. Štorch spočítal, že děti tráví školními a domácími povinnostmi 57 hodin týdně (mimochodem...nepřipomíná vám to dnešní děti, které jsou taky takhle přetížené množstvím výuky a všelijakých kroužků?). Nadšený reformátor se rozhodl, že pro děti, které žijí v centru Prahy, vybuduje školu v přírodě na Libeňském ostrově. Nemohl sehnat podporu pro tento experiment, tak prodal své archeologické sbírky, které dával dohromady dvacet let. Na Libeňáku v roce 1926 vytvořil ráj pro děti, které se tady učily pod stromem, stavěly si wigwamy, šplhaly po stromech, pomáhaly s archeologickými vykopávkami, vařily oběd nebo sázely brambory. „Prvý den dám hochům volno. Řeknu jim, že nesmějí lámati větve a šlapati po záhonech, ale jinak že se mohou „vztekati“ po celé farmě. A to byl rej! Prolezli vše, ohmatali vše, zkoušeli vše. Do křovin se vedrali a objevili, že to jsou znamenité úkryty. A hned si zařizovali doupata a hráli si na Indiány. Běhali, křičeli, honili se, vysvobozovali zajaté, přivázané k stromům a válčili proti „bělochům“. Vydrželi po několik hodin si takto hráti a nemohli se toho nasytiti. Rozumí se, že křičeli, až se po ostrově rozléhalo. I to bylo dobře.“
Pořádná divočina? Že se nesoustředí na výuku? Ani náhodou! Štorch si moc dobře uvědomoval, jak je důležité dát dětem volnost, ale zároveň je přirozenou cestou dovedl k tomu, že se učily za pochodu a pochopily samostatnou práci i práci v kolektivu. Tohle si poznamena: „Zůstaneš tu po škole!“ je obvyklý trest v uzavřených školách. „Smíš tu zůstat po škole!“ je odměna pro slušného žáka ve škole v přírodě… Za celé léto nevyskytl se vůbec vážnější poklesek a vždycky jsem vystačil s největším trestem u bujného rozpustilce: „Půjdeš domů!“ Tato pohrůžka zkrotila každého.“
Dětská farma fungovala osm let, v roce 1933 ale musela skončit, protože Ředitelství pro stavbu vodních cest přislíbilo pozemek pronajmout Ústavu pro tělocvik a sport při Univerzitě Karlově. Štorch popsal své zkušenosti v knize Dětská farma, která byla donedávna dostupná jen ve dvou knihovnách v republice. Po 89 letech je tahle kniha digitalizovaná a je zdarma stažení zde https://bit.ly/2FsXFq6. Moc díky Daniel Pražáka Ota Svátek, kteří zpřístupnili toto úžasné dílo veřejnosti. Vřele doporučuji každému, kdo se podivuje nad stavem současného školství, ale také těm, kdo se snaží, aby škola nebyla jen sezení v lavici a memorování pouček.

Nastavení