Název

Volani o pomoc, ktere nelze zapomenout

Popis

Stala se taková zvláštní věc. Tady ve Varšavě jsou jen dvě možnosti: hodně mluvit nebo hodně mlčet. V pátek to bylo hodně mluvení. Přijela jsem na mezinárodní konferenci sociologů a psychologů, kteří se zabývají mezigeneračními vztahy. Vystoupili jsme z auta u jejich fakulty v ulici Stawki a šli ke dveřím. Jedna profesorka se mě ptala: „Víš, co je tohle za budovu?“ Netušila jsem, tak mi řekla: „Tohle byla centrála SS a tady na dvoře bylo shromaždiště, kam přivezli Židy a pak je deportovali“ Na to se nedalo říct nic. Jen jít dlouhými chodbami a mlčet. Všude dveře, všude kanceláře. V hlavě se mi rozjel film, který asi jen tak neskončí. Celý den jsme se bavili o vyprávění příběhů v rodinách: v Česku, v Polsku a v Německu. A taky o poválečné době v jednotlivých zemích a o tom, jak je tahle etapa pořád ještě tabu.
Včera jsem šla do Muzea dějin polských Židů. Je to obří expozice, kde jsou stovky nebo spíš tisíce informací o dějinách židovské komunity. Nejsem schopná něco takového absorbovat a myslím, že to ani není cílem autorů expozice. Já si budu pamatovat tohle: v jedné části je černá zeď a na ní odjezdy transportů a pak černé schody. Na každém je jméno ulice a dole na podlaze obrysy ulic. Je tam taky ulice Stawki a seřadiště. Potom vitrína a několik útržků papíru. Jsou to vzkazy Židů, kteří se ještě na poslední chvíli snažili něco udělat, cokoliv! Volání o pomoc, které už nikdo neslyšel a podobné volání jsem viděla před pár lety v Krakově, kde je muzeum v bývalé továrně Oskara Schindlera. Z celé expozice si vzpomínám na místnost z cihel. Všechny natřené černou barvou a jen někde cihla chybí a je tam podsvícená nika a v ní útržky papíru. Jeden z těch vzkazů napsal osmiletý Roman Polanski. O zdi ghetta a strachu. Tak tohle si budu pamatovat, ty varšavské a krakovské vzkazy. Když jdu někam do muzea, tak je mi celkem jedno, jestli je stěna ze dřeva nebo ze skla, protože mnohem podstatnější jsou tyhle příběhy, které zůstanou v paměti.

Nastavení